povídky ze světa HP

Svět Harryho Pottra neni dokonalý jen v toužebném přání

3,kapitola- prostě zabij

¨přidáno  - 3 A4 pěkné čtení

Tato kapitola je věnována MArice Svobodové za její podporu a vzkazuji jí "Ty pitomé děcko!"

kapitola 3 - Prostě zabij

 

"Pane profesore, já pořád nechápu-"

 

"Vy nemáte v nebelvírské věži večerku?" vyletěl Mistr Lektvarů z kůže.

 

"Většinou počítá s tím, že jsme rozumní..." namítla Hermiona. Snape ignoroval tykání.

 

"Kromě vás tří, že?" ucedil tiše a znovu se ohlédl jestli je někdo neposlouchá.

 

"Kdy jste viděli paní profesorku McGonagallovou naposledy?" mrazivě je propaloval pohledem.

 

"Já asi v pět večer. Když nám skončil trénink famfrpálu." promluvil Harry

 

"Nic jiného? Mluvte no tak!"

 

"No totiž..." Ron se zaseknul.

 

„Já vážně nechtěl poslouchat, ale když jsem šel z tréninku tak si tam paní profesorka povídala  s nějakým mužem. Říkala,  že jde do Prasinek.“  Hábit zašustěl. Snape zmizel stejně rychle jako plášť. Nechal je tam stát. Zmizel a  nevysvětlil svůj vpád

 

„Docela hustý.“ Prolomil Ron desetiminutové ticho. „Ani nám nevzal body, co?“

 

„Mě by spíš zajímalo proč Buclatá dáma pustila do nebelvírské věže někoho jiného než Nebelvířana! Pokud vím…Snape by musel být Nebelvír“ ucedila Hermiona a dál škrábala esej Etika využití zastíracích lektvarů.

                                   

Harry přemýšlel spíš nad tím co chtěl. Ptal se na McGonagallovou. Nic neříkal. V tichosti psali jeden esej za druhým a šli spát až kolem půl třetí. Nikdo z nic však neusnul s čistým svědomím.

 

 Hermiona  zírala na plátek, který byl ráno pověšen po celém hradu.  Ron jim stejně jako Harry nevěnoval pozornost.

„Co se píše v tom-“ náhle ho s pláčem objala Ginny.

 

„H-Har-r! To je strašné…“ jen brečela a Hermiona začala zhluboka dýchat.

 

„Rone,…to nemůže být pravda. Všelijaká její hrdost opadla a dala se do hlasitého pláče, jako Ginny.  Harry se začetl.

 

 

S nemilou zprávou vám dnes já Albus Brumbál ředitel školy čar a kouzel v Bradavicích oznamuji úmrtí hlavy koleje paní profesorky McGonagallové. Zemřela za záhadných okolností. Více zpráv vám bude oznámeno po snídani.

 

                                                                         ředitel    Albus Brumbál

 

 

„Za záhadných okolností.“ Harry mlčel. Záhadné okolnosti!? To tam nemůžu ředitel rovnou napsat, že byla zavražděna? Dal se do hysterického smíchu. Nemohl brečet.Jen drtit slovo Voldemort na jazyku.

 

„Pane bože…!“  pomalu přicházeli Nebelvířané, aby si zprávu přečetli a pak pomalu ale jistě začali  prohlašovat, že v téhle škole končí.

 

„Kdo jí nahradí?“ vyvolal někdo hádku. Možná Neville, i když ten na to nikdy nebyl. Ron ho našel o pět minut později zalezlého pod umyvadlem ve třetím patře. Harry dál objímal Ginny.

 

„Neboj, já jí pomstím.“  Tišil jí. Pro tebe všechno. Není  to nebezpečné,..jen je to smrtelně nebezpečné dát si souboj s Voldemortem. Už to viděl. Zajdu si k němu na čajový dýchánek.

Pak se strhlo něco co nikdo nečekal.

 

„Má v tom prsty Snape!“začali se Nebelvířeni vztekat.Nikdy nevěřili, že Snape bojuje za světlo. Pro nenávist neznali bratra. Začali křičet a prohlašovali o Snapeovi něco co vypadalo na hodně silná slova. Pochodovali do jídelny rozhořčeně křičeli i brečeli. Celé Havraspárské, Mrzimorské i Zmijozelské koleje utichly. 

 

Harry nevěděl proč, ale věděl , že nemají pravdu. Začal křičet ať stojí.  Nedočkalo se mu uvítání.

 

„Harry! Zrovna ty by si měl pochopit. Musíme něco dělat. Mi mu už nevěříme.“ Celý rozhovor  nejenže byl slyšet po celé jídelně, ale ještě doléhal až k uším profesorského sboru.  

 

„Jak zemřela?“ Nebelvířani předstoupili před profesorský stůl.

 

„ My vás všichni chápeme, že je vám to líto. Ani nevíte, jak moc.“ Začal ředitel školy. Pomalu se postavil a upravil své vousy.

 

„Rozhodně vám přikazuji. Vše se vyřeší a teď se posaďte k vaším stolům. Vše, vše bude dobré.“ Ani trpělivý a přesvědčivý hlas studenty neuklidnil. Spíše více nažhavil. Někteří se posadili a věnovali se jídlu. S nechutí a uplakanými oči, ostatní se začali hádat u profesorského stolu.

 

„TAK DOST!“ zařval Harry. „NIC TÍM SAKA NEDOCÍLÍTE! CO BYSTE TAKY SAKRA CHTĚLI!“  oddychoval.  Všichni ne něj koukali. Nebyl to příjemný pocit.

 

„Zemřela a zabil jí Voldemort. Zemřela takovým způsobem, který ona považovala za hrdinský. Prosím věřte mi. Posaďte se. Ne, rozhodně vám nedovolím naporcovat Snapa.“ Ušklíbl se  dvojčatům, kteří byli v první řadě.

 

Věštecký sen. Nikdo netušil, že celou noc prožíval muka, jako nikdo z nich. Díval se jak ten čubčí syn zabíjí a on nemohl nic dělat. Jako skoro nikdy. Nemohl. Jen viděl, jak padla na kolena, jak osamělý, zlomený hrdina.

 

„Pottre! Já nepotřebuju advokáta.“ Zahřměl Mistr Lektvarů

„Myslím, že to je  v pořádku, Severusi. Harry to co jsi řekl bylo moc hezké, ale teď už všichni: DOST rebelství. Máme před sebou perný den.“ Vše přeskočil. Jakoby  se nic nestalo. Ignoroval smrt v profesorském sboru. Co víc může ignorovat? Tuhle válku? Zahnal zlé vzpomínky.

 

„Já vůl! Já debil! Proč jsem Snapa bránil? On by mě rád předhodil lvům a já tahle.“ Nadával v duchu. Pak se jeho myšlenky znovu stočily k něčemu co nechtěl. Musí skončit a také skončí.

 

Kelly mlčky sledovala otce. Prohlížel si starý papír. Většina Smrtijedů klečela na kolenou.

Ubíhaly minuty. Minuty hrozivého ticha. Kelly se snažila dýchat co nejtišeji vedle otcova ohromného křesla. Bolelo jí celé tělo a sotva se držela na nohou. Nechtěla však otce naštvat  víc než už byl.

 

„Tak takhle je to!“ prolomil ticho.

 

„Co pane?“  špitl Zyan. Chtěl vědět co tam je. Na tom papíře. Teď, když je Severu jinde. Někde v Bradavicích dělá profesůrka.

 

„Tady se ptám já!“ zahřměl Voldmortův hlas.

 

„A-a-no, pane.“

 

„A vlastně.“ Pronesl nebezpečně Pán Zla. „Neseš mi dobré a špatní zprávy. Tím hůř pro tebe.“ Ledově se zasmál.

 

„Ale můj pane-“

 

„Ano, ano,…hůř pro tebe. Avada kedavra!“  muž v strnulém úžasu padl mrtvý na kolena.

 

„Koho ještě nepotřebuji? Kelly?“ dívka sebou trhla při vyslovení svého jména.  Smrijedi se třásli strachy.

 

„ Ano,… Pegrosi? Co ty?“   spokojeně předl jako kočka.

 

„Zabij ho, Kelly.“ Dívka se dívala  otci do očí. Nekompromisní pohled. Ozvalo se hlasité prásk . Těsně vedle Kelly se objevil Snape.

 

„Můj pane? Nesu novinu.-“ Voldemort ho přerušil.

 

„Počkej,…máme tu zábavu.“ Teprve teď  si Severus všiml mrtvého Zyana.

 

„Tak ho zabij, Kelly.“ Znovu ten klidný, vtíravý hlas se jí vetřel do duše. Musí to udělat.

Pohlédla na Severuse. Ten rychle sklopil zrak.

 

„ Avada kedavra.“ Řekla tak tiše, jak jen mohla. Nemusela nenávidět. Její magie byla natolik silná, že stačilo znát slova. Dívka bledší než samotná smrt viděla muže padat.

 

„Alespoň jednou jsi mi udělala radost. Přijdu si s tebou zachvěli popovídat do pokoje ohledně další výuky.“  Dívka místo toho, aby odešla se svezla na zem. Měla pocit, že jí krev  v žilách zastavila. Zabila, protože musela zabít. To, ale není omluva, že?  Zabila, je vrah. Musela zabít. Zabít není tak hrozné jako mučit. Ne ,…není. Její otec je  pán Zla. Musí být hrdá.Pomalu si upravila ostnatý náramek na ruce. „Ano, otče.“ Utekla, jak nejrychleji dokázala a brečela.

Hermiona, Ron a Harry šli mlčky k Hagridovi. Měli úkoly hotové. Na co jim to bylo, když všude panovalo hysterično. Kdo nahradí McGonagallovou? Co se stalo? Jak se jí mohl Voldemort zmocnit?Nikdo ještě nic nevěděl. Jediný, kdo se smál a bavil byl Malfoy .

 

„Tak co Pottre? Bavíš se dobře?“  Projednou si Harry řekl, že trpělivosti je dost a proklel otočeného Malfoy. „ K čertu se spravedlností a rovností!“

Nezastavila ho ani Hermiona. Ron ho podpořil s návrhem žer slimáky  , které okamžitě zavrhli.

„Sectusempra.“ Zamumlal Harry. Trojice se dala do hlasitého smíchu. Alespoň něco je potěšilo.

 

 

„Hagride!“ Obr, kterému stékaly po tvářích obrovské slzy je uvítal s otevřenou náručí.

„Už jsem to slyšel.“ Hlasitě  vzlykal a vysmrkal se do obrovského kapesníku. Trojice se posadila a usrkávala z čaj, který jim Hagrid nabídl.

 

„Večer bude pohřeb.“ Plačky upozornila Hermiona. „ A řeknou kdo  nahradí profesorku McGonagallovou.“

 

„My vlastně jsme přišli kvůli něčemu jinému…“ prolomil Harry napětí.

„Kdy jsi viděl McGonagallovou naposledy?“ 

 

„U Medovýho Ráje. To vejš člověk nikdy nemá dost Máslovýho Ležáku.“

 

„U Medovýho Ráje?“ vybuchl Ron.

 

„No,..jo…. Ale proč se vlastně ptáš, Harry?“

 

„Protože víme, že tam byla naposledy. Někdo jí musel unést přímo z Prasinek.“ Přemýšlel Ron.

 

„Ty jsi nikdy nečetl historii Bradivcké školy? Prasinky jsou chráněné skoro stejnými kouzli, jako Bradavice.“

 

„Ale ne tak silnými…“ ušklíbl se Harry.

 

„To ne, ale…“

Hagrid je zarazil. „ V tohle domě se nebudete hádat. Měli byste držet smutek.“ Znovu se vysmrkal.

 

Dlouhou chvíli bylo ticho a nakonec se snažili žvatlat o změnách, které nastanou a o famfrpálovém zápase, který se blížil. Po dobré hodince ho opustili a šli se podívat do knihovny, do skleníků. Všude , ale narazily na strach z neznáma. Nakonec se přeci jenom dočkali večera. Pomalu byla  už tma. Louče osvětlovali Bradavičko pozemky a v dáli se rýsovala  vyčarovaná poslední cesta pro mramorovou rakev.

 

„A je to. Asi bysme se měli omluvit za všechny školní tresty, které nám dala.“ Pokusil se o žert George. Dočkal se jen uplakaných tváří. Freda to překvapivě vzalo úplně nejvíc.  V ruce držel obrovskou kytku a když se rakev pomalu sunula do jámy hodil jí tam s pár tichými slovy, kterým rozuměl jen Brumbál, neboť stál hned vedle Freda. „Nebelvír tě neopustí.“ 

 

Nebelvířené, Havraspárští a Mrzimorští vzdali hold  této příkré dámě a vyměňovali se v proslovech.

 

„Pochybuji, že by Zmijozelští takhle plakali nad mojí rakví.“ Mrmlal Snape a celou sešlost považoval za naprostou frašku. Ve vnitř se mu však kroutili vnitřnosti.

 

Dveře se otřásli pod náporem silné ruky.

 

„Dále!“ pronesla Kelly. Černé šaty a bledá tvář. Kombinace vražednější než u samotného Temného Pána.

 

„Nevíš kde je tvůj bratr?“ ledový hlas by zmrazil i džbán piva.

 

„Alex? Ten se zase pere s nějakým klukem dole u  brány.“ Pronesla ležérně. Slzy jí netrápily. Ani minulé činny. Vždyť chtěla, aby na ni byl Voldemort hrdý.

 

„Zase?Jak tomu mám rozumět?“ pozvedl obočí. „Kolikrát se spolu už prali?“ 

 

„Hodněkrát.“ Broukla. Bylo jí špatně a otec to na ni poznal. Viděla v jeho tváři tu bolest, že se neovládl o použil na ni cruciatus. Bylo to poprvé co to udělal.

 

„Je ti dobře? Mám zavolat lékaře?“

 

„Ne, nic mi není. Spíš udělej něco s Alexem vadí mi, jak se pořád handrkují před mými dveřmi.“

 

„Nelži je ti špatně a s Alexem si to vyřídím.“ Přislíbil otec.

 

„Tati, já jsem se chtěla omluvit, že jsem ti lhala s tím Luciusem.. Ono to tak -.“ Vodemort propíchl Kelly přísným pohledem.

 

„Já jsem to věděl, jak to bylo. Severus si to ještě odskáče –“

 

„Ne! To ne! On za to nemůže, prosím otče.“ Chtěla dál přemlouvat, ale Voldemort zakroutil hlavou.

 

„Mlč!“ zahřměl. „O tom rozhoduji já, ale přišel jsem kvůli tomu, že chci aby si  pokračovala ve studiu v Bradavicích. Normálně bys nastoupila do čtvrtého ročníku, vzhledem k věku, ale ten prašivec Brumbál svolil s pátým ročníkem.“

 

„Já ale kouzlím bez hůlky!“

 

„Neodporuj!“

 

„Umím daleko víc kouzel!“

 

„Kelly!“ křikl nebezpečně Voldemort. Věděl jak jí nebaví učení. Zvlášť, když jí ze školy v Austrálii dvacetkrát chtěli vyhodit kvůli chování.

 

„Potřebuješ NKÚ!“

 

„Ne!“

 

„Kelly a dost!“ nebezpečně se postavil. „Do školy nastoupíš, ačkoli to bude znamenat že se budeš potkávat s Brumbálem. Severus na tebe dohlídne.“  Dívka raději mlčela.

 

„Kdy odjíždím?“

 

„Za dva dny.“ Kelly vykřikla. Nečekala tak brzo. Myslela, že řekne měsíc,dva. Půl roku! Náhle jí chytla křeč do žaludku. Zaťala zuby. V ústech se jí začali hromadit šťávy   a krk jí pálil. Cítila v krku i něco jiného. Pachuť krve stékající po jícnu. Dívka se svezla na kolena a začala vykašlávat krev.

 

„ÁÁááá!“ vydala vzdych. Bolest. Nevnímala nic víc.

 

„CO ti je? Kelly?! Severusi!?“ Voldemort chytl  svou dceru za ruku. Popadl jí do náruče a omdlívající jí položil na posel.

 

„Severusi? Rychle zavolej lékaře! A taky přines lék proti bolesti! RYCHLE!“ vřeštěl.Bál se. Moc se o ní bál.

 

O půl hodiny později

 

Voldemort procházel před dveřmi pokoje. Lékař ho vyhodil( už vidím, jak lékař rozkazuje Voldemortovi) Byl, jako lev zavřený v kleci. Konečně se otevřeli dveře.

 

„Co jí je?“ vyletěl z kůže. Doktor opatrně zavřel dveře a podíval se zpříma do očí Pánu Zla.

 

„Je podvyživená.“ Pronesl trpce lékař.

 

„CO to …“

 

„To není vše. Dívka žila do ne dávna u matky, která bohužel zemřela. V té době měřila 165 centimetrů a vážila padesát tři kilo. Už tehdy byla váha u ní kritická. Omlouvám se, ale tady zažila stres a konečně poznala disciplínu… teď má 171 centimetrů a váží ani ne  čtyřicet sedm kilo.“ Dokončil proslov.  Voldemorta popadla chuť toho nevymáchaného skřeta mučit.

 

„A léčení?“ přitvrdil na ostrosti.

 

„Pořádně snídat a třeba do jídla přidat minimálně dvě polívkové lžíce vyživovacího lektvaru denně.“

 

„Dobrá můžete jít.“ Sykl.

 

„Ještě dívka si potřebuje odpočinout.“ Dodal než zmizel v zelených plamenech.

 

Voldemort  vešel do pokoje. Teprve teď si všiml kruhů pod očima. Vyzáblých rukou na kterých byly jen svaly. Měla  přeci tak dokonalou postavu.

 

„Severusi!“ varoval Voldemort vrchního Smrtijeda. Ten okamžitě pustil Kelly ruku. Moc jí chtěl obejmout. Dát polibek. Nemohl. Nejen kvůli „otci“, ale také kvůli věkovému rozdílu. Ne nemohlo to klapat. Voldemort by je zabil.  Po chvíli mlčení přistoupil Pán zla k posteli, vyhodil rukou Mistra lektvarů a až když byli sami spustil.

 

„Co mi to děláš?“ Ptal se Völdemort. Kelly se chabě  usmála.

 

„Budu muset do Bradavic?“

 

„Ano! A nepřemlouvej.“ Varoval jí na oko přísně.

 

„Nebudu pravidelně jíst!“ pokusila se otce vydírat.

 

„Já ti dám! Jestli se něco takového dozvím hezky rychle ti tam poletím nařezat!“ Chytl jí za ruku a podal vyživující lektvar Kelly ho čapla a vypila na ex. Říkala si, že by teď neměla provokovat.

„A bude to rukou nebo…?“

 

„Jen počkej!“ dal ruce v bok.

 

„Ale tati! Já vážně,… ty víš, jak to nemám ráda.“

 

„Ano, to vím. Doháněla jsi mě k zoufalství. Pamatuju si, jak jsem jel za tebou do školy, když tě měli vyloučit. Kdyby nebylo tvé matky udělil bych ti pořádnou lekci.“

 

„Mé bývalé matky.“ Plačky se otočila k otci. Ten jí jemně políbil na čelo.

 

„Pššt.“ (poznámka autora: Ráda bych napsala pitomé děcko, ale nemůžu přece kopírovat potteraka.)

 

„Vše bude dobré. Začneš pořádně jíst a v Bradavicích tě bude kontrolovat Severus.“

 

„Přestaň s Bradavicemi!“

 

„Tak dobrá. Ty se netěšíš na moudrý klobouk? A famfrpálové zápasy?“

 

„Moudrý klobouk? Co to je?“

 

„No vidíš ty idiotské děcko,…vždyť ty neznáš to nejlepší na celých Bradavicích.“ Lehl si vedle Kelly na postel a začal jí vyprávět příběhy o jeho dětství.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


06.03.2008 22:10:13 - Sirina: Moc pěkná povídka, hrozně se mi líbí...a Kelly mám taky radši než Harryho smiley
29.02.2008 14:46:12 - administátor: možná se všem trošičku omlouvám,.... Kelly mě zaujala víc než samotný Harry ...a budu se to snažit napravit......
29.02.2008 02:16:10 - mania_dardeville: Konečně jsem se dostala k tomu, abyhc si povídku přečetla. Komentuji nyní, protože jsem si všimla, že u další kapitoly ještě nic není.

Povídky se mi líbí, mám ráda povídky tohoto typu a jsem ráda za další, kterou mohu číst.

Občas jsem v textu narazila na pár chyb, ale není to nic strašného.

Líbí se mi děj. Sice ta zápletka kolem Mistrovy dcery je lehce pochybná, ale jsem zvědavá jak se to dál vyvrbí. Zatím mi přijde, že se to ani moc nezajímá o Harryho. To je škoda. Doufám, že snad později se povídka také bude ohlížet na vztah otec/syn Harry/Mistr, samozřejmě, až budou všichni zúčastnění vědět, kdo je kdo, že... smiley

Povídka se mi moc líbí a opravdu se velmi těším na pokračování.

Jinak, nevím zda jsem to už tady někde psala, asi ne. Mám na stránce odkazy na povídky tohoto typu, tak jsem si Tě přidala do odkazů, snad to nevadí. smiley
26.02.2008 20:23:16 - administrátor: Rikisa: To se tedy neboj!! Já nejssem typ kopíráče, který by ti tvou velmi povedenou povídku překopíroval :) smiley přeji všem dobré psaní a počtení smiley

 
snění je povolené