povídky ze světa HP

Svět Harryho Pottra neni dokonalý jen v toužebném přání

1.kapitola

Je to spíš prolog

 

 

V této povídce se můžou najít slova, kterým nebudete rozumět. Vždy jsou v povídce vyznačeny hvězdičkou nebo víceméně neoznačeny J

Bryskně- ostře, neopatrně

Junonský krček- hrdý krček, pyšný

Imbroglio- zmatek, nepořádek

Buggy- malé terénní vozidlo

Markýrovat- předstírat

 

 

 

 

 

 

 

 

S  cvakajícími zuby sleduju učitelovu ruku, jak čmáře vzorečky z chemie na tabuli. Nemám ani kápko co znamenaj, natož jak se tvořej. Pentan-1,2-diol. Přes rty mi uniklo krátké ale přesto hlasité:

"Ty vooooléé! To sme fakt brali?" promnu oči a místo nadcházejícímu testu ulehám.

 

No to je ukázka mého školního života. Asi tušíte co teď přijde? Ne? Tak vás hned musím aktualizovat v infíku. Jmenuju se Stefi Maroldová. Tohle naprosto úchylný jméno mi dali potrefený rodiče, který vlastně trefený jsou. Nikdy jsem je nepoznala. Prej je někdo odprásknul. Tak mě hodili sem- do děcáku pro nenapravitelné. Sídlím zde v malým pokojíku o pěti metrej čtverečních, kam se vejde slamník- teda postel- to zase přeháním, šatník s jedním a to bílým úborem s proužky(znak školy) a ještě moje kočička Kitty, která nemá daleko do nebíčka. Pokud vím dostala jsem ho od pána z mý poslední adoptivní rodiny. Kolik těch odvážnejch lidí bylo? Asi tucet, ale během tejdnu jsem vždy zpět.

"Večeře!!!" zazní přes starý rozhlas. Rukou přejedu přes zmrzlé okno, abych viděla ven. Nemusím ani podotýkat, že na okně jsou deset centimetrů tlustý mříže.

"Maroldová!! Do minuty dole!!" na zabezpečených dveřích se otevřelo okínko, kterým na mě hledí největší můra mého života. Madame Pooková. Menší, postarší, tlustá pani, která je na svůj požehnaný věk příliš temperamentní, zvlášť když o vás chce rozrazit hůl či pravítko.  Nenávidím ji z celého srdce. Ona zase nenávidí moje hobby- zpěv (a taky mě). Ten provozuju každý den  večer u sprchy.- malého plesnivého kouta s jedním kohoutem(studená voda) a půl metru dlouhou hadicí. Zpívám úžasně a kvůli tomu taky nejsem oblíbená mezi místními barbinami. Co naplat život je sakra velkej pes. Přihnala se ke mě Kitty a prosícíma očima chtěla něco k snědku. Byla hladová stejně jako já. Včera mi Pook udělila dietu,...no dobře trest zvanej "hlad, jako vlk", což znamená dvoudenní bez obědu a večeře. Snídaně je pro každého povinná.

"Přeci jenom - oni přece děti nemučej hladem." špitnu a ironicky zvedám oči.

"Poslední výzva k příchodu na večeři." zařval zastaralý rozhlas.

"Něco ti Kitty určitě přinesu." slíbim a jdu dobrovolně na večeři jen kvůli mé číče.   

 

Jídelna byla v podstatě jedna velká místnost vyfešákovaná na bílo s umatlanými otisky různých nezbedníků(např. já)

Sedám s nechutí před talíř. Holky se šklebí stejně, jako já, ale nedovolí si protestovat.

Menu přede mnou říká: "Bramborová kaše s cibulkovým posypem."

                     - 80gramů kaše a 2gramy cibulky

Tady člověk rozhodně neztloustne. Jenže proč mít hezkou postavu, když kluci v děcáku nestojí ani za otření pazourů do jejich košile?

"Jíst!" Zavelela madame Pooková. Po pár minutách řekla "stop" a všichni pustili lžíce kromě mě. Přetáhlo mě její dlouhé, uznávané pravítko. I přes to schovávám misku se zbytkem pod triko. Kdyby si to všimla ozvalo by se: " Mě dlouho krev pít nebudete, Maroldová! prásk, prásk!" nic takového však nenastalo a já mohla v klidu odejít i s pěti tucty dalších, kdyby mě nezastavila...těsně před schodištěm.

"Pojďte sem, Maroldová!" ten hlas byl děsný a mě by se krve nedořezalo.

"Zítra si pro vás-" začala.

"No jasně, další debilové..." pokrčím rameny. Její prasečí očka se vztekle přivřela.

"Víš, i jediný den bez tebe je pro mě štěstí a já budu oslavovat."brysktě mi švitořila do obličeje a já vztekle spolkla poznámku.

"Počítám s tím, že budete připravena ráno v šest je uvítat. Neopozděte se!" Její junonský krček se nazdvihl a odkráčel. Ještě před tím mi udělila  krátkou přednášku o známkách ve škole. Štastně  jsem vydechla a dřímajíc talíř s kaší pro Kitty, otevřela prolezlé dveře do pokoje.

 

 Kamarádka z vedlejší cely mě donutila se umýt. Dokonce i vlasy. Krásné, dlouhé, tmavě hnědé až po pás. Smyla jsem ze sebe špínu minulých nejméně deseti dnů. Bylo to ulehčení. Najednou tak bledá. myslela jsem si, že jsem opálená. No nic,...

Balit kufr. Určitě tam nevydržím dýl, jak týden. Těch věcí by se tedy vešlo do jedné ruky. Úbor, pero, jedna učebnice a asi šedesát tři korun vydělané těžkou měsíční prací v kuchyni.

Vyhlédla jsem z okna. Slunce pomalu zapadalo a já zas za tenhle den nic netihla. Seknu sebou o postel.- ta zapraskala. Jedna noha se uvolnila.

"Do háje." špitnu. Kitty se mi posadila na nohy a já začala prozpěvovat. Hezký The Beatles- I want to hold your hand. Zpívala jsem dlouho a až když se ozvaly pěstí od kamarádky vedle, smutně jsem ztichl a šla spát.

 

Jasně, že jsem na ranní schůzku zapomněla. Mám taky svý potřeby klidu, ne? Ale voni zřejmě nevědi co to je. Pook mě vytáhla. Totální imbroglio. Řvala na mě, že je prej už sedm hodin a ta paní na mě čeká. Pověstně pravítko proletělo vzduchem a já stála rovně, jak proutek. Navlékla se do bílého úboru. Vlastně šedivého. Vlasy mi všude ježily. Musela jsem tedy vypadat. Pooková popadla mé zavazadlo i kočku a táhla mě do své ředitelny. Nehty mi zarývala do kůže. Zařvala jsem bolestí a mlela něco o právech dětí.

Otevřela dveře a tam stála. Naprosto vyrovnaná dáma, středního věku. Měla na sobě zelený hábit a tak tvrdý neproniknutelný zrak.

„A jejé…“ vydrkotaly mi zuby. „Můžete mě pustit. Bolí to!“ zařvala jsem doslova už hystericky. Žena mě neúprosně držela.

„To by stačilo.“ Řekla mírně ta žena.  Pook se na mě vztekle podívala a nakonec pustila mou ctěnou ruku.

„Já jsem profesorka McGonagallová.  Dočasný poručík.“ Podala mi ruku. Já ustoupila o krok zpět. Dočasný? Dočasný? Že na mě pocítila nejasnost.

„Vše ti vysvětlím až budeme u nás doma.“  Mluvila bezstarostně a já se čím dál víc ujišťovala, že k ní nechci.

„Představ se!“ přetáhla mě madame Pooková pravítkem. McGonagallová vyjekla:

„To by stačilo! Je to nelidské.“

„ Nelidské? Upozorňuji! Tohle je malý ďábel.“ Ode dveří se ozval nepříjemný ledový hlas. 

„Já bych se nejdříve měl představit.“ Ze stínu vyšel… no, chtěla jsem říct upír? Zombií? To, ale nemůžu. On by svým způsobem krásný. Vysoký, štíhlý, tajemný s dlouhými černými vlasy. No fůůůůůjjj, ty jsou mastný!!!!  Ale byl rozkošný. Poslední šance, jak se zachránit? Udělám hysterickou scénu.

„Co to je za strašidlo? Copak nevíte, že se bojím zombií? A upírů? … “ znovu nádech. Pook stál, jako když do něj střelí, McGonagallová se pousmála. Jen tenm upír stál a pochopil můj záměr. Jako by mi četl myšlenky.

„Profesor Severus Snape!“ oznámil temně, co nejděsivěji? Ta  starší pani se obávala, že mě vyděsí.

„Severusi! Chovej se trochu důstojně. Vždyť tě nezná a ty děláš tohle…!“muž zakroutil hlavou a poklonil se mi. (poprvé a naposled)

„Stefi Maroldová.“ Odpovídám uchváceně. Jo, tomu bych mohla zpívat: „I want to hold your hand.“  Byl, jak z mých nejnádhernějších metalových snů.

„Dobrá papíry jsou podepsané… já myslím, že můžete jet.“ Pook se nechce, ani na konci mé cesty se mnou rozloučit. Co teprve kamarádky? Kluci? Nic? Zbledla jsem. Nikdo zas nic nepoznal. Jen on…věděl, jak se cítím. Začala jsem se mírně bránit tomu, že je vedle mě někdo jako on. Tohle celé je divné. Proč si vybrali zrovna mě? Jeden divnější než druhý.

Děs … já nechci pryč. Najednou se mi vůbec odejít nechce.

Táhnou? To je to slovo? Vedou mě do auta….mlčky,..jen abychom už byli pryč… tohle je divné…nasedám do jejich buggyho. Dost starého a odpudivě žlutého. Pak se ke mně vrací na to, že jsou to profesoři… To se jako budu pořád učit? Ohh, můj bože! Kitty se to vůbec nelíbí.

„Jen v klidu seď nemusíš se bát.“ Mluví na mě ta ženská. Dostávám vztek. Kitty mává ocasem, jak o život.

„Já se na rozdíl od vás nebojím, mám svojí hrdost!“ vyprsknu, div nepoprskám toho upíra, který se nelibě posadil vedle mě. Za týden (můj rekord jsou dva dny) se vracím zpět do děcáku…já to už nějak zařídím.

„Máš hezkou kočičku.“ Snaží se na mě povzbudivě usmát ta paní. Doopravdy se neumí smát.  To zombii už vůbec ne.

„Jmenuje se Kitty!“

„Takže, nejdřív znovu se ti představíme.“ Přechází mojí vzpurnost a jde na věc. Tý jo…

„Jsem Minevra McGonagallová, profesorka v Bradavicích.“

„Kde že to?“ neslušně otevřu pusu. Mělo mě napadnout, že jsou z dalšího děcáku. Jen mě převážej do jiného ústavu. Jasně, tak je to.

„Severus Snape.“ Odměřeně mi podává ruku.

„Stefi Maroldová, k službám.“ Ta ženská se začíná culit, zombií dostává záchvat vzteku.

„Vy asi nemáte moc silné nervy, což?“

„To poznáte o hodině, slečno Maroldová.“ Hmm, je doopravdy dobrý. Nedá na sobě moc znát nějakej problém. Je to prostě nějakej 007 v lepší černý variantě.

„Eh, pane Snape…“ pod fousy zamumlám: „To je, ale jméno!“ aby to slyšel jen on. „Vy posloucháte black metal? To víte vaše image,..je doopravdy cool!“ pochvalně se culím.  Náš Snape právě markýroval, že nic neslyšel.

„No, dobře… vy jste manželé?“ musím se vo nich přece něco dozvědět.

„NE!!!!!“ odpověděli dvojhlasně.  No, dobře…takovou odpověď jsem rozhodně nečekala.

„Slečno Maroldová.  Asi bychom vám měli vysvětlit proč jsme si vás vzali k sobě. Na to se, ale budeme muset přemístit.“

 

Přemístit? Cože to? Těm lidem šibe! Lidi zachraňte mě.

Upír na nic nečekal. Popadl mě za ruku a já jsem to rozhodně nečekala. Nejdříve se propadám, nemůžu skoro dýchat. Týý jo, super dráha, čéče. Pak se něco zvrtlo. Doopravdy mi docházel dech. Začnu sebou škubat. Ten mužskej mě, ale nechce pustit. Černo a už jen černo.

 

V Brumbálově pracovně

 

Otevírám oči. Vyjekla jsem, neboť jsem byla úplně někde jinde. Byla to asi pracovna a přede mnou stál starý děda s úsměvem na rtech. Hned mi byl sympatický.

„Sakra co to bylo?“ dostávám hysterický záchvat.

„Může mi někdo vysvětlit co to bylo?  Můj bože, já měla halucinace.“ Řvu dobrých pět minut o tom, že jsem blázen a chci zpět do děcáku. Taky, že jo. Mám hroznej strach. Strašném. Co to vlastně bylo?  

„Klid, slečno Maroldová. Potřebuji vám něco vysvětlit a byl bych rád kdybyste mě nepřerušovala. Prosím.“ Podal mi nějakou lahvičku.

„Vypijte to, udělá vám to dobře.“ Když jsem to vypila, hlava mě přestala třeštit a já konečně mohla procitnout k genialitě. Děda měl na sobě nějakej hábit. A ta pracovna byla plná  strojů. Zase ten svíraví pocit.

„Kde je Kitty?“ špitnu se špatným pocitem viny.

„Ale ta už spí ve vašem pokojíku. A teď už mě nechte prosím mluvit. Jmenuji se Albus Brumbál, ředitel Školy Čar a Kouzel v Bradavicích.“ Asi blázním, nebo špatně slyším.

„Bradavcie jsou jednou z nejprestižnějších škol pro kouzelníky na celém světě. Normálně se do této školy nastupuje v jedenácti do prvního ročníku, ale z jistých důvodů….. eh… jsme vás nemohli najít až teprve teď vás chci přivítat a dávám vám lístek na prvního září, nástupiště devět a  tři čtvrtě v jedenáct hodin.“  Řekl to stručně. Hodně stručně.

„Coo-že? Vy jste magor?“

 

Ne, asi magor nebyl. Vše mi vysvětlil a mě nezbývalo než se smířit s tím, že je to pravda. Budu ještě asi hodně šílet, ale to teď je jedno. Začínají prázdniny a já mám dva měsíce na to se naučit vše do školy, abych mohla nastoupit prvního září do školy čar a kouzel v Bradavicích.

 

 

Konec Prologu

 

05.11.2008 18:23:45 - KiVi : Black metal :D:D Jojo na to se Sevie hodí :D...Každopádně dobře ona :D:D....Ale proč 63 korun, když to je v anglii?
04.11.2008 13:40:47 - zdenka.stojdlova: jsem zpět xD
05.09.2008 12:26:21 - helena: Tahle povídka je fakt suprová. (Vybrala sis dobrý téma.) Jsem zvědavá, jak do školy Stefi zapadne a jaký vztah budou mít s Harrym, Ronem, Hermionou , a s Dracem!!! Těším se na pokračování:)
25.06.2008 21:12:07 - helena: KOMENTOVÁ POVÍDKA!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Stalo se to v pár okamžicích. Slunce se skrylo za černé mraky, které se zčistajasna objevily na obloze a spustil se prudký liják. Obyvaleté Kvikálkova rychle sbalili slunečníky, popadli opalovací krémy a lahve s limonádou a utíkali se schovat do svých domů. Rychle rozdělali oheň v krbech a kroutili hlavami nad neočekávaným letním počasím. Jen jeden chlapec popadl pláštěnku a jakousi tyčku a nenápadně vyklouzl zadním vchodem z domu v Zobí ulici. Nebyla to tyčka, nýbrž kouzelnická hůlka. Namířil si jí na obličej, zamumlal pár slov, která odnesl vítr a v tu chvíli na jeho brýle přestaly dopadat kapky deště. Oblékl si pláštěnku a hůlku držel připravenou v natažené ruce. To, co čekal se opravdu zanedlouho objevilo. K Harrymu Potterovi z dálky mířil houf mozkomorů.

-piště prosím všichni!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!-

 
snění je povolené